Doktor Vít Petrů působil 25 let na dětské klinice v Motole a dalších 20 let v Nemocnici Na Homolce, kde založil centrum alergologie a klinické imunologie. Dodnes vede specializovaný kurz pro sestry z celé republiky, které se v tomto oboru chtějí vzdělávat, jezdí po světě na kongresy a semináře a je šéfredaktorem časopisu Alergie. Kromě toho stále ordinuje v ambulanci alergologie a klinické imunologie, kterou SYNLAB provozuje v pražské Poliklinice Stroupežnického.
Jaká byla vaše cesta do zdravotnictví a k alergologii? Být doktorem, to je sen mnoha kluků. Ale nikdo v dětství netuší, co dělá alergolog.
Já jsem naopak už jako kluk dobře věděl, co alergolog dělá. Moje maminka měla astma a já jsem hrozně trpěl, když měla astmatické záchvaty a já jí neuměl pomoct. Tatínek pracoval na rentgenu jako laborant v Nemocnici pod Petřínem, díky němu vznikl můj skutečný vztah ke zdravotnictví a bylo jasné, že po gymnáziu půjdu studovat medicínu. Po studiu jsem nastoupil na dětské oddělení do nemocnice v Čáslavi, pak mě čekala vojenská služba a tam mi zavolal pan profesor Poláček, což byl přednosta první dětské kliniky v Praze, že mu utekli doktoři (směje se). Abych to vysvětlil – bylo to v roce 1969 a tehdy hodně talentovaných lékařů po invazi „spřátelených“ vojsk emigrovalo na Západ. Mě to samozřejmě zaujalo a nabídku jsem přijal. Jenže v době mého nástupu byl doktor Poláček na stáži v Americe a zastupoval ho docent Špičák, velká alergologická osobnost. Říkal mi: „Začneš u mě a pak se uvidí.“ Jeho přístup k alergologii mě tak zaujal, že jsem už nikam dál nešel a zůstal u tohoto oboru celý život.
Co je na alergologii – ve srovnání s ostatními obory – tak hezké a zajímavé, že jste jí zůstal věrný?
Alergologie, a speciálně ta dětská, na kterou se specializuji, je pro mě hezký čistý obor. Baví mě, že můžeme sledovat vývoj dětí od malička až do jejich dospělosti a přitom pozorovat, jak se mění projevy jednotlivých alergií – my tomu říkáme alergický pochod. Často k nám přijdou rodiče už s malým miminkem, které má například projevy alergie na potraviny nebo na kravské mléko, někdo má atopický ekzém, můžou se objevit astmatické projevy, alergické rýmy, alergie na léky, na bodnutí hmyzem…, takže je to zároveň velmi pestré. A hlavně jde o dlouhodobou péči – není to jednorázové ošetření jako třeba vytrhnutí zubu nebo uřezání něčeho a nazdar. Zubařů, chirurgů i všech dalších lékařů si samozřejmě nesmírně vážím, ale já jsem se našel v alergologii. Těší mě, když můžu vidět pokroky našich malých pacientů, když léčba zabírá, a mám radost, že většina z nich je spokojených, protože se k nám vracejí jako dospělí se svými dětmi. Teď už dokonce léčím několik vnoučat svých bývalých pacientů.
ALERGOLOGIE DŘÍVE A DNES
Mluvil jste o mamince, která měla astma. To se tehdy neléčilo?
Samozřejmě léčilo, ale možnosti byly v té době oproti dnešku absolutně jiné. Léčba spočívala hlavně v tom, že pacienti jezdili do nemocnice na kapačky a na kyslík. Navíc se astmatikům dávaly hormonální léky, které měly mnoho vedlejších účinků. Dneska se astma léčí pomocí inhalačních hormonálních léků, které jsou zcela bezpečné a zajišťují lidem kvalitu života bez nutnosti návštěvy nemocnice. Já ještě pamatuju dobu, kdy na astma umíraly děti, což už dneska v podstatě neexistuje, alespoň u nás ne – prognóza té nemoci je daleko jinde, než to bylo dřív.
To jsme srovnali astma. Ale jak se za poslední desetiletí vyvíjela alergologie jako celek?
Dříve byly daleko chudší možnosti diagnostiky. Když jsme třeba chtěli pacientovi s podezřením na astma vyšetřit spirometrii, muselo se vyšetření objednat dlouho dopředu a pak jsme týden nebo i čtrnáct dní čekali na výsledky. Kdežto dneska pacient přijde a má výsledky během několika minut. Nebo diagnostika alergie – ta se dělala kožními testy, vlastně pícháním injekcí do kůže, což bylo bolestivé a u mnoha dětí to vyvolávalo závažné reakce. Dneska se k diagnostice používají testy, které způsobují jen velmi jemné poranění kůže. Dalším bonusem je možnost vyšetřit sérové koncentrace alergických protilátek, což dříve nešlo vůbec. Teď můžeme z krve zjistit, že dotyčný je alergický na pyl břízy, ale navíc nám rozbor ukáže, na které molekuly toho pylu – podle toho můžeme předpovědět, jestli pomůže preventivní léčba takzvanými antialergickými vakcínami nebo je třeba nasadit jinou léčbu, například biologickou, kterou si v některých případech mohou pacienti aplikovat i sami. Takže i to malé procento těžších astmatiků umíme dneska léčit tak kvalitně, že vlastně mohou být s úrovní své nemoci docela spokojeni.
PRŮKOPNICKÉ POBYTY U MOŘE I VEDENÍ ČASOPISU
Když se ohlédnete za svou lékařskou kariérou – které okamžiky pro vás byly nejzajímavější?
Zajímavý byl každý den v nemocnici nebo v ambulanci. Rád vzpomínám na období, kdy jsem v Nemocnici na Homolce založil Centrum alergologie a klinické imunologie. Byla to krásná a tak trochu průkopnická práce, mimo jiné jsme mnoho let organizovali léčebné přímořské pobyty dětských alergiků. Mou další srdeční záležitostí je Česká společnost alergologie a klinické imunologie, kde jsem byl 16 let předsedou a dodnes se aktivně podílím na práci jejího výboru. Zajímavou zkušeností byly i další aktivity, působil jsem například v poradním sboru ministra zdravotnictví a stále jsem členem různých odborných společností a organizací.
To je neuvěřitelný záběr. Nemáte v úmyslu své zkušenosti někde sepsat a předat dalším generacím?
Už dříve jsem napsal několik publikací a knih a pořád mám chuť se v tom angažovat. Proto jsem v roce 2019 přijal nabídku a stal se šéfredaktorem časopisu Alergie. V podtitulu máme, že je to časopis pro kontinuální vzdělávání v alergologii a klinické imunologii.
Co časopis obsahuje?
Máme tam originální články, převzaté texty, kazuistiky a samozřejmě informace, co se kde děje, pozvánky na kongresy nebo třeba reportáže z akcí, kde se předávala významná ocenění. Časopis vychází čtyřikrát ročně a všichni členové naší odborné společnosti ho dostávají zadarmo.
Co vás na přípravě časopisu baví?
Dlouho jsem dělal zástupce šéfredaktora panu profesorovi Špičákovi, který časopis založil a dvacet let vedl.
Zapojuje se sestřička Jaroslava Šimoníčková: Pan doktor je skromný člověk, tak to musím říct za něj. Myslím, že nejvíce ho těší pochvaly a často přímo pochvalné ódy, které nám chodí od čtenářů z celé republiky i ze zahraničí, hlavně ze Slovenska. A každou chvíli se najde někdo, kdo se po časopise pídí a ptá se, kde by ho mohl získat, protože má velice cenný a kvalitní obsah.
PROČ JSEM ZVOLIL SYNLAB?
Kromě toho ještě pořád normálně pracujete, tři dny v týdnu ordinujete v alergologické ambulanci. Proč jste si zvolil právě ordinaci, která funguje v rámci SYNLABu?
Má to jeden zásadní důvod – hodnotím široké spektrum laboratorní diagnostiky, které SYNLAB nabízí. Když jsem končil Na Homolce, cítil jsem, že potřebuji změnu. A měl jsem jednu hlavní podmínku – jít tam, kde je kvalitní laboratoř. A proto mě napadl jako první SYNLAB, protože je známý svým kvalitním laboratorním zázemím.
Splnilo se vaše očekávání?
Samozřejmě, jinak bych tady už dávno nebyl. Strašně si zakládám na tom, že pracuji právě v SYNLABu a že nejsem nijak omezený například v tom, abych na žádance zaškrtnul to, co k diagnostice opravdu potřebuji. To je velká výhoda, protože spousta lékařů je svázána různými regulačním předpisy, ale já můžu vyšetření navrhnout tak, aby bylo opravdu vypovídající.
KDYŽ JE ALERGOLOGŮ MÁLO
Letos jste oslavil osmdesátku. Přesto vypadáte velmi svěže a navíc jste pořád neuvěřitelně akční…
Nechoďte kolem horké kaše – chcete se mě zeptat, kdy v ordinaci skončím (směje se) No já bych možná skončil už dávno, ale pacienti mi to zatím nedovolili. Když se zmíním, že budu končit, tak se samozřejmě zeptají: A kdo přijde po vás? Já musím popravdě odpovědět, že nikdo, dětského alergologa dnes prostě neseženete. Asi to souvisí s dávným zrušením dětské lékařské fakulty a dětského oboru pro zdravotní sestry. Když si uvědomím, že by si tisíce pacientů musely hledat nového alergologa, tak si vždycky řeknu, že ještě zůstanu.
Má to nějaké řešení?
Budoucnost není úplně růžová, ale samozřejmě Ministerstvo zdravotnictví se snaží něco podnikat, protože ten problém není jen v našem oboru, ale vlastně v celém českém zdravotnictví. Hlavně by se to nemělo řešit tak, jak to dělají v některých jiných evropských zemích, kde veškerá alergologická péče přechází na praktické doktory. To by byl obrovský krok zpátky, protože praktický lékař se samozřejmě nemůže různým diagnózám věnovat do všech detailů.
Vladislav Sobol
Redakce
