Rozhovor s ředitelem Domova pro seniory Pod Skalkou v Mníšku pod Brdy Janem Danielem.
Koronakrize s sebou přinesla řadu příkladů osobní statečnosti a enormního nasazení. Jeden takový příklad se odehrál v Mníšku pod Brdy v Domově pro seniory Pod Skalkou. Pana ředitele Jana Daniela jsme požádali o rozhovor.
Vy i vaši kolegové jste byli se svými klienty dva týdny zavřeni v dobrovolné karanténě. Co vás k tomu vedlo?
Naše dobrovolná karanténa probíhala od 10. 4. do 24. 4. Důvodů, které nás k ní vedly, bylo vícero. Hlavní pro nás bylo zajistit zdraví klientů, zamezit šíření nemoci od zaměstnanců, kteří dojížděli do práce. Stavěli jsme barikádu proti koronaviru, ale neznali jsme jeho tvář. Tak si naše parta devíti statečných zašla 9. dubna sbalit svých pár švestek, léky a fotografie blízkých a následující ráno raníčko v 6.30 se za námi uzavřela cesta ven.
Co jste museli zařídit?
Dobrovolné karanténě předcházelo mnohé zajišťování – materiálně technické vybavení, pomůcky a všechno, co nás v tu chvíli napadlo. S tím nám pomáhal druhý covidový tým, který jsme měli po celou dobu karantény v zádech.
Jaká byla úloha druhého „covidového“ týmu?
Staral se o ty činnosti, které jsme nemohli vykonávat, protože jsme byli zavření. Život v Domově pro seniory Pod Skalkou se totiž nezastavil. Přebírali poštu, důchody, zajišťovali návoz pomůcek, řešili nezbytnou administrativu… Fungovalo to tak, že věci pro lidi v uzavřeném prostoru zanechávali na neutrálním místě, kde jsme si je my, co jsme byli zavření, přebírali. A pak tu ještě byla „třetí linie“ – zaměstnanci, kteří zůstávali doma a byli připraveni nás střídat. Vždy musí být zastupitelnost.
Můžete popsat, jak váš karanténní režim vypadal?
Vytvořili jsme tři stupně bariéry, které měly přísná pravidla. Zevní bariéra znamenala, že jsme v podstatě zamezili komukoliv přijít nebo odejít do Domova. Druhý stupeň bariéry znamená, že naše jednotlivé budovy byly také oddělené, normálně se klienti mezi nimi mohou volně pohybovat, což teď možné nebylo. Stravování klientů probíhalo na pokojích, stejně jako pravidelné měření teplot nebo převazy. Na pokoje se roznášely i léky.
Každý, kdo musel například kvůli vyšetření opustit Domov byl následně umístěn do izolovaného pokoje – to je ten třetí stupeň bariéry. Jednotlivé pokoje u nás obvykle mají vstupní zádveří – chodbičku a samostatné sociální zařízení. Tam jsme vytvořili něco, čemu říkáme „filtr“ – ochranné prostředky, samostatné nádobí, mycí prostředky atd. V těchto prostorách byla umístěna i desinfekce a ošetřovatelské pomůcky. Tak, aby člověk v izolaci pokud možno nepřišel do styku s lidmi mimo izolaci.
Jak moc bylo náročné toto všechno zvládnout?
Mám velkou životní zkušenost z doby, kdy jsem pracoval jako „zdravotní bratr“. Byl jsem zvyklý pracovat pod tlakem, v režimu a zásadách hygienických opatření. Hodně mi také pomohla praxe v sociálním zařízení. První dny byly náročné, ale pak se nám podařilo se v týmu sehrát natolik, že nic nebylo problém.
Který moment nebo příběh z celé karantény si vybavujete jako nejemotivnější?
Bylo to v předvečer posledního dne. Do té doby čas hrozně rychle utíkal, nebyl „čas ztrácet čas“. Ten večer si nás klienti pozvali do kavárničky a všem nám poděkovali. Předali nám květinu a krabičku s čokoládou Raffaello. Všichni, naši klienti i my, jsme měli slzy v očích. Bylo to takové pohlazení a jakási „věčná smlouva“ mezi námi a jimi. A taky znamení, že jsou všichni v pořádku. Tu sílu spojení je těžké vyjádřit.
Co bylo potřeba k ukončení karantény? Jakou roli v tom hrál SYNLAB?
Vstoupit do dobrovolné karantény je jedna věc, ale ukončení bylo těžší. Veškeré ochranné pomůcky postupně chodily, ale potřebovali jsme zajistit testy na přítomnost protilátek na koronavirus. Abychom věděli, že jsme v pořádku a můžeme se vrátit k běžnému fungování a že nebudeme ohrožovat ani nás, ale především naše klienty. Ale kde vzít peníze na otestování 80 klientů a 40 zaměstnanců? Stalo se však něco mezi nebem a zemí. Ozvala se jedna nadace, která nám poskytla spoluúčast na úhradě testovacích sad. Ve spolupráci s firmou SYNLAB a díky jejich úžasným odběrovým sestrám proběhly odběry rychle. Pak už nezbývalo nic jiného než čekat na výsledek.
Nikomu to čekání nepřeji. Ten telefonát ze SYNLABU byl jako zvonění Andělů strážných: „Jste v pořádku, jste zdraví“. Mohli jsme jít domů, dosáhli jsme svého cíle.
Je něco, co jste nečekali a co jste museli řešit?
Spíše běžné provozní problémy. Dvě havárie za sebou – havárie odpadního potrubí a porucha vytápění v budově. Možná nám ten havarijní stav pomohl COVID-19 odehnat…
Byli jste na tuto situaci připraveni, nebo jste museli improvizovat?
Jsou standardní situace, na které se dá připravit. Ale pandemie je „jinojaká“. Nikdo nikdy nevytvoří 100% manuál na to, co se má dělat, když… Ale důležité je zachovat selský rozum a mít nějaké ty zkušenosti. Improvizace byla tedy nutná – právě proto, že se na to pořádně připravit nešlo.
Naučili jste se během této krize něco, co můžete využít do budoucnosti? Plyne z toho nějaké poučení?
Ano, ponaučení to myslím přineslo nám všem. Najednou vidíme, že čas není nekonečný. Došlo ke spojení rodin, tátové si hrají s dětma a jsou doma. Kéž ty domovy v našich srdcích nevyhasnou.